Těžké a složité hledání dívenky ve Wadduwě
Dívenka, za kterou jsem jel téměř 8 000 tisíc kilometrů do Indického Oceánu
Díl první
Když jsem v roce 2009 poprvé navštívil tento rajský ostrov v Indickém oceáně, bylo to přesně čtyři roky a tři týdny poté, kdy prosincová vlna tsunami vzala nespočtu lidem střechu nad hlavou a jen tady na tomto ostrově zahynulo více jak třicet tisíc lidí.
Nejel jsem osm tisíc kilometrů od domova, abych ležel pouze u moře, jel jsem zde navštívit i zajímavá místa a hlavně hledat i jednu dívenku, kterou jsem „našel" doma v Turistickém průvodci Srí Lanka od Nakladatelství Jota, když jsem plánoval naší cestu po ostrově.
První dva dny pobytu, byť jsem jezdil i s přáteli oběma směry od hotelu bylo hledání neúspěšné. Pak jsme odjeli z Wadduwy na plánovaný třídenní výlet do vnitrozemí. Po návratu mám před sebou další dva dny, kdy jí můžu opět hledat.
Odpoledne nasedáme do dvou tuk – tuků a vyjíždíme k jednomu z posledních „pokusů“ jí najít. Jedeme podél oceánu směrem na jih k městu Kalutara. Cesta vede mimo hlavní silnici. Moc krásný pohled to není. I po čtyřech letech tu zůstaly rozbořené domy, hřbitovy i školka. Fotíme tu hrůzu, často zastavujeme a dětem rozdáváme tužky i sladkost za které se nám odměňují úsměvem a opět se ujišťuji jak jsou to neskutečně stateční a milí lidé.
Stařičký děda nám ukazuje stále neopravené a nezasklené okna své „barabizny", která mu zůstala a považuje si jí za svůj klenot.
Jedeme dál a pohled je stále stejný. Řidič naší „rikše" nám chce ukázat, jak nyní bydlí on se svoji rodinou. Ne, ne později, později, určitě, říkám mu a chci, ať jede dál. Kde zastavíme, ukazuji fotku dívenky. Zbytečně, nikdo jí nezná. Řidič je neoblomný a stále opakuje, abychom jeli k němu domů. Jeho gestikulace je nám naprosto srozumitelná a jasná. Jezdíme už téměř dvě hodiny a Bára s Evou se vrací na hotel. Mají toho dost a já se jim vůbec nedivím. Karel a já to nevzdáváme. Jedeme hledat dál a já říkám, že na hotel nejdu a wadduwskou dívenku budu hledat do úplného setmění.
Zaplatím ti víc kolik si řekneš, vysvětluji řidiči, který nás veze k další rybářské vesničce. V místní hospodě si dáváme pivo a pár chlapům kteří popíjí arak ukazuji fotku. Kroutí hlavami a dávají mi jasně najevo ne, neznáme jí, neznáme. Řidič přichází s návrhem, že fotku namnoží a vylepí, kde se dá a že tím vzroste šance na společné setkání. Jeho návrh zamítám a vydáváme se dál. Slunce se pomalu dotýká moře a večer se kvapem blíží. I tentokráte musím vzdát boj o setkání a jedeme se k velké radosti řidiče tuk – tuku podívat k němu domů.
Zastavujeme na malém dvorku přímo u dveří rozestavěného domečku. Vychází jeho žena a tři děti. Prohodí mezi sebou pár slov a zvou nás dál. Vcházíme dovnitř. V první místnosti majístůl a tři židle z plastu. Ve druhé spí na zemi malý klučina, je nepřikrytý.
Další tři jeho děti se „motají“ okolo nás. Žena tuk- tukáře se chlubí ventilátorem, kterým si zpříjemňují zdejší vedro. To, jak vidíme kde spí, vaří, koupou se, je k pláči a mi se svírá hrdlo. Dívám se těm ubohým lidem do očí a představuji si, co všechno museli prožít i jaké to muselo být obrovské trauma.
Dětem dáváme poslední hrst bonbonů, tužky, žvýkačky a jedno mýdlo, za které jsme zváni na zítřejší oběd. Ano, takoví oni jsou, milí, přátelští a úžasní lidé. Přesto, že nic nemají rádi vás pohostí i kdyby sami neměli jíst. Děkujeme a doslova prcháme, jen ať už jsme co nejrychleji pryč.
Po příjezdu na hotel jsme oba pochopili, že nálada je na bodě mrazu a navíc ani nám do řeči zrovna nebylo. Všechno co jsem teď popisoval tady samozřejmě nemusíte prožít ani vidět na vlastní oči. Můžete zůstat v hotelovém areálu užívat si teplého moře či bazénu, dávat si drinky a pojídat výborné jídlo. Přesto, že jdeme spát poměrně pozdě, nemůžu usnout. Jsou dvě hodiny v noci a já nespím, stále pevně doufám, že popiska pod fotografií nelže. Věřím, že opravdu byla pořízena tady ve Wadduwě a přesto, že se tu přehnala nemilosrdná vlna tsunami holčička žije. Stále si opakuji žije. Žije, musí žít a já jí najdu.
Dětem dáváme poslední hrst bonbonů, tužky, žvýkačky a jedno mýdlo, za které jsme zváni na zítřejší oběd. Ano, takoví oni jsou, milí, přátelští a úžasní lidé. Přesto, že nic nemají rádi vás pohostí i kdyby sami neměli jíst. Děkujeme a doslova prcháme, jen ať už jsme co nejrychleji pryč.
Po příjezdu na hotel jsme oba pochopili, že nálada je na bodě mrazu a navíc ani nám do řeči zrovna nebylo. Všechno co jsem teď popisoval tady samozřejmě nemusíte prožít ani vidět na vlastní oči. Můžete zůstat v hotelovém areálu užívat si teplého moře či bazénu, dávat si drinky a pojídat výborné jídlo. Přesto, že jdeme spát poměrně pozdě, nemůžu usnout. Jsou dvě hodiny v noci a já nespím, stále pevně doufám, že popiska pod fotografií nelže. Věřím, že opravdu byla pořízena tady ve Wadduwě a přesto, že se tu přehnala nemilosrdná vlna tsunami holčička žije. Stále si opakuji žije. Žije, musí žít a já jí najdu.
Nyní nás čeká dvoudenní výlet podél jihozápadního pobřeží a po návratu na hotel už budu mít pouze dva dny, pro naplnění svého životního snu. Najdu jí? Splní se mi přání se kterým jsem tady jel?
POSLEDNÍ DVA DNY
Druhý den dopoledne, když jsem byl v zahradě hotelu, mě volají prodejci z pláže, kterým jsem hned po příjezdu fotku dívenky nejen ukázal, ale také dal. Foto, foto, foto a stále to opakují. Pochopil jsem, že jde o fotku dívenky. Spěchám na pokoj, abych jim jí co nejdříve mohl znova ukázat.
Ve tři hodiny buďte před hotelem, přijede pro vás člověk, který dívenku zná, říká mi vysoký mladý muž. Doba do tří hodin, se mi neskutečně vleče a nechce se mi věřit, že setkání uskuteční.
Společně s Karlem doslova cpeme do batohu poslední zbytky drobných dárků, které nám zbyly. Přesně v dohodnutou dobu stojí před hotelem řidič tuk – tuku, který měl moji fotku holčičky a stále říkal teta, teta, teta. Jedeme.
Ve tři hodiny buďte před hotelem, přijede pro vás člověk, který dívenku zná, říká mi vysoký mladý muž. Doba do tří hodin, se mi neskutečně vleče a nechce se mi věřit, že setkání uskuteční.
Společně s Karlem doslova cpeme do batohu poslední zbytky drobných dárků, které nám zbyly. Přesně v dohodnutou dobu stojí před hotelem řidič tuk – tuku, který měl moji fotku holčičky a stále říkal teta, teta, teta. Jedeme.
Přijíždíme do nedaleké osady kde se kolem nás ihned seběhl houf malých usměvavých dětí které nic nechtěly jen chtěly ať si je vyfotíme. Je to neskutečné. Jak jsou chudí. To si těžko představíte. Ten jejích úsměv na tvářičkách zmírňuje mé sevřené hrdlo. A to si nepřejte vidět okolí v těsné blízkosti. Stále to tu vypadá jako by tu projelo několik bagrů vedle sebe. Po domech zasažených vlnou tsunami zbyly jen hromady rujin. Někde zůstla jen betonová podlaha. Pohled to zrovna hezký není, to tedy ne.
.
Přichází mladá žena. Dívá se na fotku. Ano, ano znám jí. Vím kde bydlí, pochopil jsem z jejího jednání a posunků. Dobrá, tak jedeme. Vracíme se na hlavní silnici, po které jedem přibližně půl kilometru a poté odbočujeme do vnitrozemí. Cesta je samá díra, jeden dům rozbořený napůl, druhý celý. Pohled na místní hřbitov, kde na pomnících sedí lidé je smutný.
Ani ne po dvou kilometrech zastavujeme na konci vesnice, kde stojí nové malé žluté baráčky
Ani ne po dvou kilometrech zastavujeme na konci vesnice, kde stojí nové malé žluté baráčky
TAČILO – TAČILO - TAČILO
„Teta" vystupuje z rikše a volá Tačilo, Tačilo. Z domu vychází žena, za ní klučina a pak chudý starý muž. Nechápou co se děje a mě v tom odpoledním vedru začíná mrazit. Ve dveřích se po chvíli objevuje štíhlounká, krásná dívenka.
Stále tomu nevěřím a vytahuji její fotku. Jak vidím její nádherný úsměv, který se rozzářil na její tváři, když jí uviděla, je vše jasné. Ano, je to ona. Řekl jsem radostně nahlas. Neuvěřitelné setkání jsem dokázal. Naplnil jsem si můj životní sen daleko od domova, celých osm tisíc kilometrů.
Drží mě za ruku a ukazuje mi, kde bydlí. Seznamuji se s maminkou, třináctiletým bratrem a otcem i dědou. Už jsme tady více jak půl hodiny. Stále si jí fotím a nechce se mi věřit, že to není sen.
Tačilka mi dává svoji nejmilejší fotografií. Je to děsný nápor, který se dá jen stěží vydržet. Přichází návrh z její strany. Dopoledne se sejdeme v deset na hotelu. Souhlasíme. Loučíme se a usedáme do rikši. Smutné, ale přesto krásné první setkání končí.
Drží mě za ruku a ukazuje mi, kde bydlí. Seznamuji se s maminkou, třináctiletým bratrem a otcem i dědou. Už jsme tady více jak půl hodiny. Stále si jí fotím a nechce se mi věřit, že to není sen.
Tačilka mi dává svoji nejmilejší fotografií. Je to děsný nápor, který se dá jen stěží vydržet. Přichází návrh z její strany. Dopoledne se sejdeme v deset na hotelu. Souhlasíme. Loučíme se a usedáme do rikši. Smutné, ale přesto krásné první setkání končí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
