Veddská vesnice KOTABAKINI - Šrí LANKA
VÉDDOVÉ „Děti přírody“ v KOTABAKINI
První část vyprávění z cesty za pravěkými lidmi do „Královy vesnice“.
Když jsem po třetí zavítal na Šrí Lanku, moje myšlenka byla upřena na výpravu k Wanniyala – aetto („Lidé z lesa“), kteří jsou spíše známí jako Véddové („lovci“). Tito lidé, pocházející z doby kamenné a stále lpí na svém starém způsobu života. Živí se lovem zvěře a sběrem lesních plodin. Jejich symbolem je sekyra přes rameno, luk a šípy. Oblečení nosí velmi prosté. Často je mívali z listů, kůry stromů, nebo plátna. Plátěnou zástěrku měli protaženou mezi nohama a vepředu i v zadu byl provázek, který měli obtočený a uvázaný kolem pasu. Muži dnes nosí krátké sargony od pasu ke kolenům a ženy mají šaty podobné, jak nosí sinhálské ženy. Oheň rozdělávají třením. Žijí v souladu s přírodou, spoléhají na své zvyky, lovecké umění a rituály. Jejich život je hodně primitivní.
Místo, kde se s Véddy můžeme setkat je v rozsáhlém, odlehlém a velmi málo navštěvovaném Národním parku Maduru Oya ve vesnici Dambana. Park o rozloze padesát devět tisíc hektarů, je vzdálen od Kolomba téměř tři sta kilometrů a leží v suchém pásmu. Vodu do pěti vodních nádrží, které v Národním parku jsou a mají rozlohu patnáct procent plochy, „zajišťuje“ řeka stejného názvu. Veddové, vytvořením obrovských přehrad a vodních ploch v této části ostrova přišli spolu s místními Tamily v sedmdesátých letech o značná území svých předků.
Přestože ostrov není veliký a tím by se mohlo zdát, že přejet z jihu na sever nezabere mnoho času je mylné. Hustota provozu, stav silnic, po záplavách je žalostný a ani jízda horskými serpentinami na rychlosti nepřidá. Jelikož jsme u Véddů chtěli strávit co nejvíce času, cestu jsme rozložili na dva dny. Z Wadduwy jsme vyjeli přes nejvýše položené město na ostrově, Nuwara Eliyu, a v Ella přenocovali. Z této nádherné horské vesničky jsme jeli vlakem do Badully a posledních zhruba sto kilometrů pokračovali opět autem. Cesta vlakem v horách byla kouzelná. Strmé kopce plné čajových keříků stoupají téměř až do nebe a o pár desítek kilometrů, padají kolmo dolů, stejně jako nespočet divokých vodopádů. Celou tu krásu umocňovalo nádherné slunečné počasí.
Z Kandy se dá k Veddům dostat, kolem přehradní nádrže Victoria. Cesta se tu ovšem kroutí v nesčetných serpentinách a před městem Mahiyangana, které navštívil i sám Buddha, střídají divoké hory suché pláně. Celá trasa a hlavně pak závěrečné kilometry, jsou vyhlášeny, za nejnebezpečnější silnici na ostrově. Přestože hornatá krajina na východ od Kandy nabízí nádherné výhledy i přírodu, zůstává tato oblast stále bílým místem na mapách turistů, kteří zde prakticky nejezdí. Běloch je v těchto končinách pro zdejší obyvatelé kuriózní exotikou a blonďaté vlasy Pavly, mezi třemi chlapy tuto skutečnost ještě umocňuje.
Blíží se poledne a cesta se neskutečně vleče. Naše rychlost v té oranici nepřesáhuje „dvacítku“. Zastavujeme, abychom se převlékli. Oblékáme si zelená tílka, která jsme si nechali vyrobit doma, je na nich zobrazen vůdce domorodé komunity. Slunce se vyšplhalo vysoko na oblohu. Naše stíny se zkrátily, ba téměř zmizely pod podrážkami bot.
Konečně zastavujeme u malého obchodu. Musím dodat, že za dva roky, kdy jsem tady byl, změnil „kabát“ k lepšímu. Jak je zde zvykem, domlouváme s člověkem, který zná cestu nejen k osadě, ale s Veddy se umí i domluvit. Tito „Lidé z lesa“ mluví starotamilštinou, smíchanou ze starosinhálštinou a k tomu „míchají“ ještě řeč, kterou se mluví na Maledivách. Stává se dost často, že sami tito lidé si někdy nerozumí. Po chvíli se v dálce objevuje i jeden Vedd. Když jsme se k němu přiblížili a rovněž ho přibrali do auta říkám nahlas. „Hochu, tebe znám“. Všichni zmlkli a měli mě za blázna. Sahám do batohu a vytahuji fotku dva roky starou a dávám jí Veddovi. Na jeho tváři se objevil úsměv a já věděl, že máme plusové body. Jedeme dále po prašné cestě hlouběji do džungle.
V korunách stromů se prohání opice, které se oddávají skotačení a svoji zábavě a nás si nevšímají. V husté džungli tu žijí jeleni, medvědi, sloni, vodní buvoli i levharti. O dalším zvířecím „osazenstvu“ bude řeč později. Z hustého porostu se vynořili dva, téměř nazí muži. Jeden zůstal stát a druhý jde k nám. Domlouvají se navzájem. Řeč nebyla dlouhá, přesto v ní bylo dost posunků. Jsme vyzvání, abychom šli dále. Po chvíli odstavujeme auto na malé mýtině a bereme jen dárky. Jdeme ušlapanou klikatou stezkou do neznáma.
Je polední ticho. Slunce žne, je nesnesitelné vedro umocněné naprostým bezvětřím. Na stromech se nepohnul ani lísteček. Místy slyším jen bzučení včel. Veddové jim říkají bambara. Med těchto včel je velmi kvalitní a nahrazuje jim cukr. Těchto velikých černých včel se Vedové bojí, jelikož létají v hejnech a jejich bodnutí je velmi bolestivé. Proto před výpravou na sběr medu se vždy koná veliký a složitý obřad, který je má proti případnému útoku ubránit.
Konečně jsme tu. Rozhlížím se kolem a říci, že v dálce je džungle, by byl nesmysl, protože my jsme přímo uprostřed ní. Přicházíme na mýtinu, kde stojí tři nízké chatrče. Jedna má kostru postavenou z bambusu, proutí a bláta. Další dvě jsou mnohem větší. Jsou postaveny z cihel, rovněž oplácané blátem a velmi upravené. Místy vidíme obdělanou půdu, ve které je nasazena cibule a dále nám neznámá zelenina. Veddů je zde pět a zvou nás právě do největšího obydlí. Náčelníka nevidím a tak se ptám, zda se sejdeme. Ano, sejdete, je mi přislíbeno a také řečeno, že místo, kde se nacházíme je sídlem současného vůdce. Jsme v Kotabakini „Králově vesnici“.
Pokud mám popsat ono obydlí, do kterého jsme pozvaní, tak jedna větší část je obezděná. Druhá, která je spojena má pouze zastřešení. Tento prostor zhruba pět krát pět metrů, je jakousi verandou a stinným místem. Okolo metr vysoké zídky je dokola vytvořeno sezení, které připomíná lavici. V jednom rohu je spousta skleněných láhví a jak se dovídáme je to jakási „lékárna“. V každé sklenici mají různé oleje a léky na případné nemoci. Na zdi visí vzácné fotografie, smlouvy s vládou, důležité úmluvy a fotografie bývalého šéfa Urupana Warige Tissagamy z různých jednání z nejvyššími osobnostmi Šrí Lanky, který zemřel ve sto čtyřech letech v roce 1998. I jeho fotku máme na našich tílkách. Uvnitř obydlí vidíme nádherné lovecké trofeje.
Po krátké chvíli se objevil. Ano poznávám ho. Jeho celé jméno je Uruwarige Wanniyalovi Aththo.
Typickým védským pozdravem podání si obou rukou a pozdravem „hode may“, jsme zvaní dále. Usedáme na zem i lavici a já se snažím vysvětlit vůdci důvod a záměr naší návštěvy. Dívá se odměřeně nejen na mě, ale hlavně na Pavlu, která má blond vlasy a vše překládá do perfektní angličtiny průvodci a ten dále do veddštiny. Na řadu přichází předání darů, mezi kterými nechybí školní potřeby pro děti, sladkosti, zapalovače, pexesa i omalovánky, tužky, fixy, pastelky, malé nůžky, sinhálský kalendář, betelové listy a betelové „svitky“. Hlavním dárkem, byly značkové hodinky a fotografie z minulé návštěvy Dambany. Arak, odmítl se slovy, že alkohol nepije, ale někteří tito lidé jim nepohrdnou. Po předání dárků cítím, že napětí se pomalu vytrácí jak z něho, tak hlavně nás a já si oddechl. Zde platí, pokud dárce dar přijme, znamená, že je šťastný. Opak by znamenal nelibost a museli bychom osadu opustit.
Betel, nebo také bulat.
Betelové sousto, se skládá ze tří hlavních ingrediencí, listu pepřovníku betelového, který má srdcovitý tvar, vápna a ořechu palmy arekové. Pro vylepšení chuti se může přidat, skořice případně hřebíček. Betel žvýkají i děti a říká se, že působí proti bolestem hlavy, zubům, zažívacím obtížím a povzbuzuje organizmus. Po rozžvýkání má betel mírně povzbudivé účinky a sliny se posléze zabarví do ruda. Jelikož vím, že bez betelu se zde neobejdou společenská setkání, tak jsme ho přivezli požehnané množství.
Uruwarige pozorně naslouchá důvodu naši návštěvy a v jeho obličeji pozoruji určitou úlevu a jako bych cítil, že náš pobyt se tady dnes protáhne hezky dlouho. Nabízí mi betel, který neodmítám. Já zase na „oplátku“ se ptám, zda můžeme fotit a natáčet záběry na kameru i diktafon. Vše je nám povoleno. Jedna z mých prvních otázek patřila dětem a Veddským ženám. Již při první návštěvě jsme ženy, ani děti neviděli. Ženy i děti, na taková setkání nechodí, ale vše další co vás o našem životě zajímá, se dovíte.
Pokračování.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
