Káva GURMET a nejen káva.
Jedeme na KAFE A ZA ČERNÝM KRISTEM
Je pondělí 10.března a po dvoudenních radovánkách na hotelu, jedu ochutnat kávu Gurmet, která je považována za nejlepší v tomto kraji.
Vyjíždíme v osm, což je příjemné nejen pro mě, ale i další lidičky, kteří křepčili do dvou rána na disko.
Přes město Sonsonate, jedeme směrem k druhému největšímu městu El Salvadoru Santa Ana.Projíždíme krásnou krajinou a od „nuly“
u moře se budeme šplhat do nadmořské výšky 1 700 metrů.
Nahuizalco, městečko, kterým projíždíme, je známé výrobou dřevěného nábytku a tímto řemeslem se tady živí 90% lidiček.Dělají vyplétaná křesla a židle, masivní stoly a též postele, které, ať děláte cokoli nevržou!!!
A aby toho nebylo dost, tak toto městečko je proslaveno i kulinářskými specialitami, jako je marinovaný králík, pečený had a pro ty mlsnější udělají ještěrku na rožni.
Projíždíme dědinkou Apanecea s nádherným parkem a výhledem na sopky a rázem zastavujeme v městečku JUAYÚA.Toto místo je proslaveno černým Kristem a trhem před kostelem.
Na kostelních schodech sedí a „makají“ zruční řemeslnící a nabízí výrobky z alpaky.Vcházím do kostela , kde ( a nejen tady) je vše zahaleno fialovými potahy.Velikonoce se blíží a já nyní lituji, že jsem nejel o pár dnů později.Důvod je nasnadě.Velikonoce, jsou zde oslavovány snad ještě více jako vánoční svátky.Ale o tom se zmíním až budu psát o guatemalské městě ANTIGUA.
Kde jsem to přestal? Jo.
ČERNÝ KRISTUS
V kostele byla prostřední řada sedadel postavena na „štorc“ a vypadalo to, jako, by to byly „Budky“, kde se chodí farářovi prozrazovat své prohřešky. Opravdu, až po chvíli jsem zjistil, že v kostele se uklízí.Všechen nakapaný vosk musí pryč.Zametá se, vytírá utírá prach atd.
Oltář byl úžasný.Ještě nikde na světě jsem neviděl ČERNÉHO KRISTA.Tady ho mají.Pověst se váže k jednomu španělskému sochaři, kterému se ve snu zjevil Kristus a chtěl po něm, ať ho udělá černého! A dal ho do některé latinskoamerické země.Sochař ho poslechl a sochu ukřižovaného Krista vyrobil. Umístit do kostela v Guatemale.
Na trhu přímo před kostelem si můžete koupit doma vyrobené tkané dečky a ponče, kulichy s portrétem CHE GUEVARY, čmuk z alpaky, dřevěné i kamenné sošky a pokud nechcete nakupovat můžete obdivovat místní krásky.
Naše cesta pokračuje směrem magické pohoří Apaneca – Liamatepece, v obci Apanecea v kraji Ahuachapán.Jedeme do nadmořské výšky více jak 1 400 metrů nad mořem.Vidíme kávové plantáže, které v kopcích vytváří šachovnici, je to nádherný pohled.Jsme na místě.
Santa Leticia, restaurace, kde obědváme.Ten kdo viděl v průběhu února pořad v nejmenované TV, o kávě ze Salvadoru, tak právě tam jsme byli.
Po obědě nasedáme na nákladní „burdák“ a jedeme vstříc plantážím, kde snad nebudu trhat kávu.
Moje obava byla zbytečná.Sběr kávy tady je u konce, sbírá se do konce února a snad jen ve vyšších polohách, kde dozrává později, bych se mohl k ručním sběračům ještě připojit.Viděl jsem růst čaj,banány, kakao, ananas, kešu a další pro nás nezvyklé plody a nyní i kafe.
Zdejší káva GURMET patří k lahůdkám.Jen tady mají „školku“, kde od zrníčka pěstují a šlechtí kávový keříček k roubování.V Salvadoru něco takového jinde nenajdete.
V této hoře se nachází též soukromé archeologické místo v zemi.Místo svatých obřadů, kde Mayové uctívali své bohy a kde se civilizace vyvinula před 2 600 lety.Prohlédl jsem si tři mayské monumenty, které se datují 600 let před Krista, pojmenované GORDINFLONES (světově proslulé) , monolity zpodobňující lidskou postavu kulovitou formou.
Náklaďáček nás bezpečně dovezl z plantáží zpět a naše cesta pokračovala do místní fabriky na zpracování kávy.
Jak jinak a kdo jiný nás mohl přivítat než místní hlídač s flintou.Byla větší jak on samotný, ale hrdě stál a snažil vypadat, aby z něj šel strach.
Místí průvodce nám o kávě řekl tolik, že kdybych měl vše napsat, tak píšu dva dny.
Ale já se pokusím stručně jen to nejdůležitější.
Auto dovážející zralá zrna kávy se nejdříve musí zvážit a potom se vysype do obrovitých bazénů s vodou, odkud putují do různých „loupacích“ a třídících „mašin“, kde se zrníčko rozdělí na dvě půlky, až se dostanou ven na betonovou plochu.Těch ploch je moooc.Vyloupanou kávu přehrabují mladíci až šestnáct dní nahoru a dolů a zas nahoru a dolů.U toho musí zmagořit.Na hlavě mají čepice a přivázané šátky, až po zadek.Proti sluníčku vím jistě je to neměli.Bylo po mrakem a navíc měli oblečená tílka.Snad, aby tam nepadali vlasy? To také ne, protože šmatlali po zrnkách v botách.Tak nevím.Měl jsem se zeptat.
Po té podívané jsme vešli do obrovitých hal, plné prapodivných strojů a konečně jsme byli v třídírně.Tady sedělo osmadvacet žen proti sobě a uprostřed byl pojízdný pás.Rukama tam zobaly a vybíraly „smetí“.Po chvíli „hrk“ a pás se posunul o naměřenou délku a znova „klov,klov“.Pak káva putovala na další pás, ale tam už byli je dvě ženy a kontrolovaly, zda je vše jak má být.
Pak míří káva buď do pražírny, nebo nepražená do pytlů o váze 46 kg.Dva mladíci jí zváží zavážou a šup na záda a peláší na obrovitou haldu pytlů.My jsme mířili do sídla původních majitelů, kde jsme si prohlédli, jak kdysi žili a „hospodařili“ – no tady by se mi líbilo – a šli kávu ochutnat.
Na překrásné zahradě by vám chutnala i naše „výběrová směska“, tak tam bylo kráááásně.
Stromy a keře plné květů, kvetoucí banánovníky, pomeranče, jezírko, houpací síť a více si musím připomenout z nahraného DVD.
Každý si mohl koupit kolik unesl.Cena? Klasiko – 454 gramů za 3 dolary, Gourmet o stejné váze 3,5 doláčů.Koupit jste si mohli i tílka, hrníčky a dalších blbin, až oči přecházely.
Ojíždíme, autobus ztěžkl, ale bezpečně nás dovezl na bezvadnou večeři a měli jsme dostatek času i na posezení v baru. Večerní program a disko, to tady nemá sebemenší chybičku a tam přeci nemůžu chybět.Tak zatím se mějte jak to nejlíp jde.
Příště zavítáme do JOYA DE CEREN, archeologického naleziště, vesnice, která ukazuje jak žili mayové.
